much0J - 05.02.2026 v 19:29:25 -
new
Jedi Survivor – aneb jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád Star Wars
Dvě velká herní překvapení poslední doby pro mě byly Jedi Survivor a Marvel’s Spider-Man. Dnes bych se ale rád rozepsal o tom prvním.
„Luku… použij Sílu… ať… si nepřivodíš kýlu. Víš co, radši pošli toho mladýho… jak se jmenuje… Cal. Jo, mladej, perspektivní…“
„Co to meleš, ty dědku?! Nevidíš, že se snažím zničit… po kolikátý už… Hvězdu smrti? Cal?! O čem to mluvíš? Neříkal jsi, že Jediové už nejsou a že já jsem ten poslední? Senilní hovado fakt…“
Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii, žil člověk, který měl rád Star Wars. Měl. Než mu je někdo začal cpát tak intenzivně, až se mu z nich začalo dělat fyzicky špatně. Jakákoliv zmínka o legendárních i nových postavách v něm vyvolávala averzi biblických rozměrů, kterou musel kompenzovat ponořením se do jiných, podobně komerčních projektů. Ty sice byly neméně vypočítavé, ale aspoň po nich v ústech nezůstala ani hořká pachuť, ani lepkavý pocit, jako po vypití přecukrované, uplakané limonády.
A tenhle člověk (ano, byl jsem to já) si v jednom záchvatu sobě zcela cizí slabosti pořídil – a to rovnou v té nejhorší možné variantě – prachsprostou, sub-par PS4 verzi dnes už téměř polozapomenutého Jedi Survivora. Zaneprázdněn plejádou jiných titulů jsem ho odložil na poličku s neurčitou nadějí, že „jednou“.
Ten den jednoho krásného letního rána skutečně přišel. Roztočil jsem disk v tehdy jedenáct let starém hardwaru a dal tomuhle vybrečenému projektu šanci. A… nelíbilo se mi to.
V sebemrskačské, egem poháněné iluzi vlastní velikosti jsem si zvolil obtížnost Grand Jedi Master, protože přece nejsem hovno a dohrál jsem Super Mario Galaxy. Výsledek? Ještě v tutoriálové zóně jsem dostával takovou nakládačku, že se mi hra okamžitě znechutila. Samozřejmě za to mohla hra, ne já. „Proč bych se,“ dušoval jsem se, „obtěžoval takovou lacinou kopií soulsovek, když můžu hrát originál? Nebo nějakou jinou, menší komerční sračku?“ A tak Jedi Survivor putoval zpět do poličky.
Léto přišlo a odešlo, nastala zima – období, kdy mě z bytu nedostanete ani s příslibem dekadentně stráveného odpoledne na Epsteinově ostrově. Po vyplatinování God of War Ragnarök, Control a Days Gone jsem zatoužil po něčem narativnějším, s menším open-worldem, kde se dá dělat i něco jiného než jen neustále bojovat. Dal jsem Survivorovi druhou šanci. A ještě že tak.
Padla další Platina a mně nezbývá než Respawnu poděkovat za nečekaně silný zážitek. Ano, hra má svoje mouchy, ale stejně jako u ostatních titulů studia má i jednu společnou vlastnost – moc se neprodávala. Další díl proto zatím neočekávám, ale doufám, že pokud k němu dojde, půjde opět o příjemnou evoluci už teď solidně otestované formule.
Psát recenze je ošemetné – velmi snadno se to zvrhne v několikastránkový epos. Proto se teď, bez dalších okolků, vrhnu na samotný rozbor.
Gameplay
U souls-like her jde o naprosto klíčovou věc. Nezáleží na tom, jak moc je hra edgy, epic nebo depresivní – musí být zábava ji hrát. A tady? Na výbornou.
Tam, kde se God of War Ragnarök místy plácá jako ryba na suchu, se Jedi Survivor pohybuje s ladností baletící laně. Souboje jsou perfektní. Kamera je přesně tam, kde má být, nikdy s ní nebojujete, vše je přehledné. Dokonce natolik, že se mi často aktivoval jakýsi pavoučí smysl – uskakoval jsem útokům, aniž bych je vědomě registroval. To se mi u GoW nikdy nestalo.
Nepřátelé dávají jasně a čitelně najevo, co chystají, a je to udělané tak přirozeně, že ani vizuální zvýraznění útoku nenarušuje imerzi. Přechody mezi komby i jednotlivými postoji jsou plynulé a – což je důležité – odměňované. Zatímco v klasických soulsovkách je běžné hrát celou hru s jednou zbraní a přepínání je spíš na obtíž, tady ne. Vše je propojené, dává smysl a funguje.
Skilly a perky nejsou výplň – drtivá většina má reálné využití. Postupně si vybudujete vlastní styl boje. Já zůstal u obouručního „kylovského“ postoje, kombinace jednoho meče s blasterem a v krizových situacích u defenzivní kombinace dvou mečů.
Nepřátel je tu obrovské množství – různé typy, varianty – a nové budete potkávat až do samotného konce. Kromě humanoidů tu jsou zvířata i všudypřítomní roboti. Příjemným překvapením je možnost ochočit některé kusy místní fauny a využívat je jako dopravní prostředky, ať už po zemi, nebo ve vzduchu. Je to spíš gimmick, ale vzhledem k velikosti map by bez toho někteří hráči dost kňourali.
Na každého nepřítele platí trochu jiný přístup – někde stačí surová síla, jinde je potřeba přemýšlet, jako Luke: hlavou a trpělivostí. Všechny permutace se ale rychle naučíte a úskoky, parry, vykrejvačky i vracečky se stanou druhou přirozeností. Ani jednou jsem neměl pocit, že by hra byla nefér. Pokud jsem umřel, byla to vždycky moje vina. A že jich bylo.
Průzkum a RPG prvky
Velkou část hry tvoří i průzkum – a to je další silná stránka Survivora. Skvělý level design, metroidvania styl odemykání nových cest a důvod vracet se do starších lokací. Dungeonů není přehršel, ale jsou různorodé a zapamatovatelné. Neměl jsem pocit, že bych se pohyboval v recyklovaných prostorech – každá oblast má vlastní identitu.
Jako Jedi budete lézt, skákat, dashovat pomocí Síly a s asistencí malého robůtka aktivovat platformy nebo vypínat silová pole. Nečekejte ale křiklavě označené cesty ve stylu Horizon nebo GoW. Tady vše působí přirozeně, a přesto vždy víte, kudy dál. Za průzkum jste navíc pravidelně odměňováni – perky, zkušenostmi nebo kosmetickými předměty.
Jedi Survivor není komplexní RPG a ani se o to nesnaží. Nesoupeří s Dark Souls ani s jeho klony typu Code Vein. Sází na skill a vůli nevzdat se. Přelevelování jako záchranná brzda tu moc nefunguje – víc života pomůže, ale žádné magické „+5 damage a je vyřešeno“. Skilly se většinou vážou na nové schopnosti, ne na tupé statistické boosty. Palec nahoru. A ano – respec je možný kdykoliv.
Příběh a postavy
Součástí hry je i budování jakési základny a komunity lidí dobré vůle, zatímco se galaxií znovu plazí Impérium, které systematicky loví bývalé i současné Jedie. Postavy jsou spíš archetypální než hluboké, ale sympatické. Nikdo není vyloženě otravný, i když bych uvítal trochu víc živosti a komplexnosti.
Příběh je lehce sentimentální, není vyloženě temný, ale ani optimistický. Jeden velký plot twist jsem odhadl poměrně brzo, druhý mě překvapil – a oba dávaly smysl. Nic světoborného, ale solidně napsané. V dnešní době rozhodně nadstandard.
Cal jako hlavní postava? Je zrzavej. A tím to víceméně končí. Je to nádoba pro hráče – avatar. Nečekejte volby mezi Světlou a Temnou stranou, i když hra jemně naznačuje, že by to v dalším díle mohlo hrát větší roli. Tady se držíme v modro-šedé morální zóně a hra od vás očekává, že budete „ten hodný“.
Technická stránka
Na PS4 je technický stav překvapivě dobrý. Nejde ani tak o ostrost textur nebo velikost map, ale o konzistentní framerate – a ten tu je. I při větším chaosu na obrazovce se hra nezmění v slideshow.
Narazíte ale na bugy a glitche, a to i roky po vydání. Naštěstí nic, co by blokovalo postup nebo sběratelské věci – Platina to dokazuje. Pár hard crashů se ale objeví. Většinou spíš úsměvné, občas otravné. Největší problém jsou memory leaky a shader cache, kdy se HUD prvky „propijí“ tam, kam nemají. Pomůže restart hry. Otravné? Ano. Zničí to zážitek? Ne.
Verdikt
Sere tě Star Wars, ale rád lezeš, prozkoumáváš a mlátíš se světelnýma holéma? Neřešíš megalomanské ambice a chceš jen dobře namazanej stroj, co šlape od začátku do konce?
Zkus Jedi Survivor. 9/10.
Jako hra je to lepší než oba nové God of War dohromady. Ostuda pro Santa Monicu, velký plus pro Respawn.
Lykantrop - 05.02.2026 v 21:05:25 - new
Online:
Tragedy - 05.02.2026 v 16:00:15 - new
jarek - 05.02.2026 v 11:36:54 - new
gygant - 04.02.2026 v 21:40:24 - new
JHfr3ak - 04.02.2026 v 18:37:58 - new
WidlCZ - 04.02.2026 v 20:57:27 - new
sakicz - 04.02.2026 v 00:43:13 - new
Teclado - 03.02.2026 v 21:42:07 - new